Jemm.cz - paragliding - tandem - adrenalin - paragiding kurz - paragliding eshop
Každý prožívá tandemový let jinak. Podělte se s námi o vaše prožitky, řekněte nám jak se vám let líbil, zda se naplnila vaše očekávání, jak jste prožívali start, let a přistání...Byl to adrenalin? Měli jste strach nebo prožívali euforii? Překvapilo vás něco? Byla to příjemná překvapení? Chcete ještě? :)
Úvodní strana » Paragliding » Tandemové Lety » Dojmy a pocity
Dojmy a pocity tandem-pasažérů
Každý prožívá tandemový let jinak. Podělte se s námi o vaše prožitky, řekněte nám jak se vám let líbil, zda se naplnila vaše očekávání, jak jste prožívali start, let a přistání…Byl to adrenalin? Měli jste strach nebo prožívali euforii? Překvapilo vás něco? Byla to příjemná překvapení? Chcete ještě? :)
Reakce k článku:
Mé dva přelety s Lednikem na zádech :-) (tesarova_klara@hotmail.com), 06.08.2009, 08:49:15
Náš výlet do Srbska a Makedonie s Jemmem neměl chybu. Už od začátku bylo jasné, že se sešla skvělá parta lidí a létání se podařilo perfektně skloubit s dovolenkováním tak, jak napovídal název: Makedonia discovery.
Výlet plný nových zážitků, přátel, poznání nových zemí a kultur, melounů za dvacku a traktorů v hlavních městech, koupání v ledových řekách i krásných tajných jezírkách a hlavně a předevšm, splněných přání… a tím pro mě byly dva tandemové lety s Tomášem Lednikem. Jak řekl po našem společném přistání slavný Áda: „Holka, vždyť ty si ani neuvědomuješ, co jsi za ty dva dny zažila a s kým jsi letěla! A ty si tady z něho děláš jen srandu!“ A měl pravdu. Ty super pocity se dostavují až mnohem později, doma, při prohlížení fotek a videí, při kafíčku a ve vzpomínkách. Takže pěkně od začátku …
Vzhledem k mému zdravotnímu stavu už sama létat nesmím, a tak jsem moc toužila proletět se jednou na tandemu, zažít taky jiné pocity, než jen začátečnickou hrůzu z toho, že další stoupák už určitě nenajdu a kde že to vlastně budu vůbec ve zdraví přistávat. Když se mi na výletě naskytla příležitost zkusit to s Tomem, neváhala jsem ani minutu. A uměla jsem si tu zkušenost velmi dobře načasovat: na dva letové dny, ve kterých padaly osobní rekordy a létalo se hodně dlouho a hooodně daleko.
Můj první let byl ve znamení poznávání, nových pocitů (jeden tandem už jsem vyzkoušela, byl to 15ti minutový let se spirálkou) a neuvěřitelné legrace ve vzduchu. Malinkou úzkost u srdíčka jsem cítila už na startu, kdy mě Tomáš začal odívat do jakýchsi sňurek a říkal tomu honosně Sedačka! Navzdory mému očekávaní se ale nejen tyto sňůrky ukázaly jako vysoce komfortní a pohodlné, mnohem lepší než má bývalá sedačka s „dvacítkou chráničem“ na dlouhý let, který nás čekal. Díky Tomášovu povídání a neustálému usměvu na rtech jsem překonala i mou pověstnou třesavku ze zimy ve vyšších výškách, i když ostatním se potili i zuby. Několikrát jsem dokonce musela přemlouvat svůj žaludek, aby svůj obsah udžel v patřičných mezích, což bavilo hlavně Tomáše, který mě svou dobře míněnou radou: „Kdyžtak to hoď doprava!“ opravdu uklidňoval :-)
Nicméně nálada ve vzduchu byla skvělá, občas mi ten za mnou zařval do ucha „Foť to! Foť tooo!!!!“ a já cvakala jak divá, ostatní lítali okolo a mávali jak v máji a stavěli se do fotek jako modelky. Když jsme nakonec po dvou hodnách všichni přistáli, měli jsme na tváři široké úsměvy a spálené nosy, ale zasloužené pivečko hned po přistání a pak ještě v místní hospůdce vedle kravína to zchladilo dokonale a spolu s buráky podivně solenými na slupce nám zpříjemňovalo čekání na svoz makedonskými vojáky. Strastiplná a dlouhá cesta se vyplatila a vojáci nás dovezli zpět na startovačku, kde už byla v plném proudu divoká pařba a vyhlašování výsledků Slovanského závodu místních i cizích pilotů. A tak jsme den zakončili místní pálenkou a uvijačem (nečo na způsob našeho ražniči, ale s hodně silným sýrem omotaným hodně silnou slaninou). A pak už jsme pádili (aspoň nekteří z nás) do spacáků vyspat se a načerpat síly na další, ještě krásnější den.
Na druhý let, už předem domluvený s Tomášem, jsem se řádně vybavila další teplou vrstvou oblečení (to abych Toma zase nebavila cvakáním zubů) a hlavně zvracecím šáčkem co zbyl od snídaně, protože jsem nevěřila, že i když to náhodou „hodím doprava“, tak že Tomovi neposkvrním jeho „skájáckou kombinézu“:-) To bych fakt moc nerada!
Ve vzduchu to bylo tentokrát klidnější, ale o to težší bylo se v něm udržet, byl to dost boj. Ale i tak jsem zažila jeden z nejlepších zážitků. Samo jsem cvakala foťákem i zubama o sto šest, ale zato jsem si mnohem víc vychutnala let. Poslouchala jsem Tomovo zajímavé vyprávění a obdivovala krásnou okolní přírodu, občas i velmi zblízka, ale vždycky jsme se díky Tomášově neúnavné a silné vůli vyškrábali zpátky na nebe. Pozorovala jsem chmíří a motýly, kteří prý značí, že „tady někde to musí bejt!“ Na vysílačce jsem slyšela ostatní z naší letové grupy a občas opět domlouvala svému žaludku. V krizové situaci jsem zjistila, že zvracecí sáček je nanic, protože letím proti větru a sáček se pořád obrací. Takže opět vítězilo Tomovo „Říkám, kdyžtak to házej doprava a nelam si s tím hlavu. Nebudeš první ani poslední.“ Naštěstí jsem to vždycky nějak udržela:-)
Super pocit byl, když mi Tomáš na chvíli vrazil řidičky do ruky a řekl jen: „Řiď, já teď budu chvilku navigovat ostatní!“ Najednou to bylo na mně a JÁ řídila náš koráb směrem k Bitole, dokonce jsem si s tou „megaplachtou“ zkoušela točit termiku a natočila nám pár upocených metříků. Mimochodem, řídit tandem z předního místa není nic moc, máte vykloubená ramena a je to o moooc větší plachta, obzvlášťe, když jste zvyklí na původních 22m².
Do města Bitola s námi doletěla pouze šikulka Hanka a místní playboy Daniel, a tak jsme po třech hodinách a asi 60ti kilometrech začali přistávat. Po Hance byla řada na nás a Tomáš, povzbuzen mým předchozím naléháním (ještě na zemi před startem), se pustil do představení pro místní děti seběhnuvší se na hřišti dychtící po tom, aby nám mohly poskládat padák. Kdyby chudinky tušily, co je za pár sekund potká, nikdy by v osudný den na hřiště nepřišly. Naposledy jsem polkla a pak už se za Tomových pokynů pokoušela při wingowerech fotit křídlo spolu se zapadajícím sluncem a Bitolou pod námi. Už tady jsem z již zmiňovaných sňůrek málem vylítla, ale to mě ještě čekal SAT s přechodem do spirály (podle mě spirály smrti!!!) a to vše zakončené dynamickým fullstallem (aspoň Tomáš to říkal). V té chvíli už nám na zem zbývalo pár metrů, můj žaludek ale dostal fullstallem poslední kopanec a dál se s námi nebavil. Stihla jsem ještě zařvat něco jako „Jestli nepřistaneš do 4 sekund, pozvracím ti všechno co jde!“, a pak už jsem konečně vyzkoušela ono vyklopení doprava. Bohužel pro děti stojící a pobíhající s povykem, po chvíli s vystrašených kříkem pod námi dokonce třikrát, a to jsem před letem radši ani nic nejedla. Překvapení a šok byl prokládán Tomovým hurónským smíchem, tak dlouho jako já se zvracení asi nikdo předtím nebránil …
… Když se teď zpětně dívám na ono osudné video a vidím pobavené kamarády a vyděšené děti, které se pak místo padáku zaměřily na mimozemšťana, co jim pokřtil hřiště, cukají mi koutky a vybavují se takové okamžiky, na které se nezapomíná. Létání rozhodně není adrenalin, je to endorfin, spousta endorfinů. Po přistání se dostaví krásná euforie a nezbývá, než se usmívat a chtít víc a znova. Uvědomíš si tu krásu, ten relax, pocit svobody a souznění s přírodou a jejími živly. Vnímáš jinak a myslíš jinak, někteří dokážou myslet jako pták. A já jsem to v těch dvou dnech všechno zažila a za to patří Tomášovi můj velký obdiv a obrovský dík.
Klára Tesařová
Náš výlet do Srbska a Makedonie s Jemmem neměl chybu. Už od začátku bylo jasné, že se sešla skvělá parta lidí a létání se podařilo perfektně skloubit s dovolenkováním tak, jak napovídal název: Makedonia discovery.
Výlet plný nových zážitků, přátel, poznání nových zemí a kultur, melounů za dvacku a traktorů v hlavních městech, koupání v ledových řekách i krásných tajných jezírkách a hlavně a předevšm, splněných přání… a tím pro mě byly dva tandemové lety s Tomášem Lednikem. Jak řekl po našem společném přistání slavný Áda: „Holka, vždyť ty si ani neuvědomuješ, co jsi za ty dva dny zažila a s kým jsi letěla! A ty si tady z něho děláš jen srandu!“ A měl pravdu. Ty super pocity se dostavují až mnohem později, doma, při prohlížení fotek a videí, při kafíčku a ve vzpomínkách. Takže pěkně od začátku …
Vzhledem k mému zdravotnímu stavu už sama létat nesmím, a tak jsem moc toužila proletět se jednou na tandemu, zažít taky jiné pocity, než jen začátečnickou hrůzu z toho, že další stoupák už určitě nenajdu a kde že to vlastně budu vůbec ve zdraví přistávat. Když se mi na výletě naskytla příležitost zkusit to s Tomem, neváhala jsem ani minutu. A uměla jsem si tu zkušenost velmi dobře načasovat: na dva letové dny, ve kterých padaly osobní rekordy a létalo se hodně dlouho a hooodně daleko.
Můj první let byl ve znamení poznávání, nových pocitů (jeden tandem už jsem vyzkoušela, byl to 15ti minutový let se spirálkou) a neuvěřitelné legrace ve vzduchu. Malinkou úzkost u srdíčka jsem cítila už na startu, kdy mě Tomáš začal odívat do jakýchsi sňurek a říkal tomu honosně Sedačka! Navzdory mému očekávaní se ale nejen tyto sňůrky ukázaly jako vysoce komfortní a pohodlné, mnohem lepší než má bývalá sedačka s „dvacítkou chráničem“ na dlouhý let, který nás čekal. Díky Tomášovu povídání a neustálému usměvu na rtech jsem překonala i mou pověstnou třesavku ze zimy ve vyšších výškách, i když ostatním se potili i zuby. Několikrát jsem dokonce musela přemlouvat svůj žaludek, aby svůj obsah udžel v patřičných mezích, což bavilo hlavně Tomáše, který mě svou dobře míněnou radou: „Kdyžtak to hoď doprava!“ opravdu uklidňoval :-)
Nicméně nálada ve vzduchu byla skvělá, občas mi ten za mnou zařval do ucha „Foť to! Foť tooo!!!!“ a já cvakala jak divá, ostatní lítali okolo a mávali jak v máji a stavěli se do fotek jako modelky. Když jsme nakonec po dvou hodnách všichni přistáli, měli jsme na tváři široké úsměvy a spálené nosy, ale zasloužené pivečko hned po přistání a pak ještě v místní hospůdce vedle kravína to zchladilo dokonale a spolu s buráky podivně solenými na slupce nám zpříjemňovalo čekání na svoz makedonskými vojáky. Strastiplná a dlouhá cesta se vyplatila a vojáci nás dovezli zpět na startovačku, kde už byla v plném proudu divoká pařba a vyhlašování výsledků Slovanského závodu místních i cizích pilotů. A tak jsme den zakončili místní pálenkou a uvijačem (nečo na způsob našeho ražniči, ale s hodně silným sýrem omotaným hodně silnou slaninou). A pak už jsme pádili (aspoň nekteří z nás) do spacáků vyspat se a načerpat síly na další, ještě krásnější den.
Na druhý let, už předem domluvený s Tomášem, jsem se řádně vybavila další teplou vrstvou oblečení (to abych Toma zase nebavila cvakáním zubů) a hlavně zvracecím šáčkem co zbyl od snídaně, protože jsem nevěřila, že i když to náhodou „hodím doprava“, tak že Tomovi neposkvrním jeho „skájáckou kombinézu“:-) To bych fakt moc nerada!
Ve vzduchu to bylo tentokrát klidnější, ale o to težší bylo se v něm udržet, byl to dost boj. Ale i tak jsem zažila jeden z nejlepších zážitků. Samo jsem cvakala foťákem i zubama o sto šest, ale zato jsem si mnohem víc vychutnala let. Poslouchala jsem Tomovo zajímavé vyprávění a obdivovala krásnou okolní přírodu, občas i velmi zblízka, ale vždycky jsme se díky Tomášově neúnavné a silné vůli vyškrábali zpátky na nebe. Pozorovala jsem chmíří a motýly, kteří prý značí, že „tady někde to musí bejt!“ Na vysílačce jsem slyšela ostatní z naší letové grupy a občas opět domlouvala svému žaludku. V krizové situaci jsem zjistila, že zvracecí sáček je nanic, protože letím proti větru a sáček se pořád obrací. Takže opět vítězilo Tomovo „Říkám, kdyžtak to házej doprava a nelam si s tím hlavu. Nebudeš první ani poslední.“ Naštěstí jsem to vždycky nějak udržela:-)
Super pocit byl, když mi Tomáš na chvíli vrazil řidičky do ruky a řekl jen: „Řiď, já teď budu chvilku navigovat ostatní!“ Najednou to bylo na mně a JÁ řídila náš koráb směrem k Bitole, dokonce jsem si s tou „megaplachtou“ zkoušela točit termiku a natočila nám pár upocených metříků. Mimochodem, řídit tandem z předního místa není nic moc, máte vykloubená ramena a je to o moooc větší plachta, obzvlášťe, když jste zvyklí na původních 22m².
Do města Bitola s námi doletěla pouze šikulka Hanka a místní playboy Daniel, a tak jsme po třech hodinách a asi 60ti kilometrech začali přistávat. Po Hance byla řada na nás a Tomáš, povzbuzen mým předchozím naléháním (ještě na zemi před startem), se pustil do představení pro místní děti seběhnuvší se na hřišti dychtící po tom, aby nám mohly poskládat padák. Kdyby chudinky tušily, co je za pár sekund potká, nikdy by v osudný den na hřiště nepřišly. Naposledy jsem polkla a pak už se za Tomových pokynů pokoušela při wingowerech fotit křídlo spolu se zapadajícím sluncem a Bitolou pod námi. Už tady jsem z již zmiňovaných sňůrek málem vylítla, ale to mě ještě čekal SAT s přechodem do spirály (podle mě spirály smrti!!!) a to vše zakončené dynamickým fullstallem (aspoň Tomáš to říkal). V té chvíli už nám na zem zbývalo pár metrů, můj žaludek ale dostal fullstallem poslední kopanec a dál se s námi nebavil. Stihla jsem ještě zařvat něco jako „Jestli nepřistaneš do 4 sekund, pozvracím ti všechno co jde!“, a pak už jsem konečně vyzkoušela ono vyklopení doprava. Bohužel pro děti stojící a pobíhající s povykem, po chvíli s vystrašených kříkem pod námi dokonce třikrát, a to jsem před letem radši ani nic nejedla. Překvapení a šok byl prokládán Tomovým hurónským smíchem, tak dlouho jako já se zvracení asi nikdo předtím nebránil …
… Když se teď zpětně dívám na ono osudné video a vidím pobavené kamarády a vyděšené děti, které se pak místo padáku zaměřily na mimozemšťana, co jim pokřtil hřiště, cukají mi koutky a vybavují se takové okamžiky, na které se nezapomíná. Létání rozhodně není adrenalin, je to endorfin, spousta endorfinů. Po přistání se dostaví krásná euforie a nezbývá, než se usmívat a chtít víc a znova. Uvědomíš si tu krásu, ten relax, pocit svobody a souznění s přírodou a jejími živly. Vnímáš jinak a myslíš jinak, někteří dokážou myslet jako pták. A já jsem to v těch dvou dnech všechno zažila a za to patří Tomášovi můj velký obdiv a obrovský dík.
Klára Tesařová
Florian (flori@impuls.al), 22.05.2009, 09:16:02
There are no words that can describe the feelings of that moment. Is just beautiful, relaxing and pure adrenaline at the same time. And if we are talking about adrenaline, be sure that if you go out there with Tomas you will understand what i\'m talking about.
There are no words that can describe the feelings of that moment. Is just beautiful, relaxing and pure adrenaline at the same time. And if we are talking about adrenaline, be sure that if you go out there with Tomas you will understand what i\'m talking about.
Přemek (kopeckyp@upcmail.cz), 24.04.2009, 19:52:51
Skutečně stačí jen několik rychlejších kroků a člověk se ocitne v úplně jiném světě. Zmizí šeď každodenních starostí a otevře se volný prostor plný svobody (byť na tandemu).
Ani jsem si neuvědomil obavy, které mě doprovázely po několik měsíců, kdy jsem myslel na to co s dárkovým poukazem. Splnil se mi tak létací sen z dětství a i s odstupem několika dnů mám pocit, že mi najednou něco chybí. Snad se mi k tomuto úžasnému pocitu podaří někdy vrátit. Děkuji za nezapomenutelný zážitek.
Skutečně stačí jen několik rychlejších kroků a člověk se ocitne v úplně jiném světě. Zmizí šeď každodenních starostí a otevře se volný prostor plný svobody (byť na tandemu).
Ani jsem si neuvědomil obavy, které mě doprovázely po několik měsíců, kdy jsem myslel na to co s dárkovým poukazem. Splnil se mi tak létací sen z dětství a i s odstupem několika dnů mám pocit, že mi najednou něco chybí. Snad se mi k tomuto úžasnému pocitu podaří někdy vrátit. Děkuji za nezapomenutelný zážitek.
Nová reakce:
