Jemm.cz - paragliding - tandem - adrenalin - paragiding kurz - paragliding eshop

V Oludeniz jsme se s Zdenom Vackem domluvili, že hned při nejbližší dobré předpovědi vyrazíme směr Slovinsko, kde jsme si vytipovali hned několik vrcholů. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že řeč je hned o dalším víkendu. Předpověď byla opravdu příznivá a navíc jsem tento víkend neměl nic konkrétního v plánu. Oprášil jsem seznam potencionálních zájemců a Jemmbus s mezinárodní Česko – Slovenskou osádkou sedmi pilotů se v pátek večer vydal vstříc dobrodružství na hoře Triglav. Jako strategicky nejvýhodnější místo pro přespávání jsme si vybrali malé městečko Bled, které se rozprostírá na břehu jezera a dalo by se říct, že je vstupní bránou Julských alp. Po telefonickém brífinku k počasí padlo rozhodnutí přesunout pokus o zdolání Triglavu na neděli.

Sobota

Vyrazili jsme tedy na Bohinské jezero z cílem zdolat jeden z nenápadných vrcholů, vrchol Pršivec (1761m). Jeho charakteristika se nám zdála být ideální pro vyzkoušení naších nových „speed ride“ padáku. Bohužel po příjezdu na místo jsme zjistili, že je ho většina v inverzní oblačnosti. Operativně jsme změnili plán a vyšlapali si aspoň na Vogar s převýšením 450m. Cestou na horu jsem se rozpomínal jak se mi právě tady na tomto startovišti před léty přihodil můj první a doufám poslední úraz na PK. Bylo to přesně v roce 1993. Po startu při bočním větru se mi zavřela jedna půlka padáku a než jsem se vzpamatoval, byl jsem ve stromech pod startovačkou.

Na startu foukal mírný větřík přímo na komoru tzn. přímo ideální stav. Po pár minutovém sletíku odjíždíme spokojení a správně naladěni na zítřejší výstup.

Neděle

Budíky nám zvoní v pět ráno, abychom mohli kolem půl šesté vyrazit autem směr údolí Krma. Kolem půl sedmé přijíždíme na konečnou. Jde o parkoviště uprostřed údolí v lese, kde už v té době parkovalo asi 8 automobilu. Nezbytné dobalení výbavy, společná fotka a ve složení Adolf, Zdeno, Lukáš, Michal a já vyrážíme na trať

Iveta a Miro přejeli s autem k Bohinskému jezeru, což bylo místo našeho plánovaného přistání. Teplota kolem nuly a pomalu se rozednívalo. Tak půl hodiny jsme šli v inverzní oblačnosti až najednou…Mezi zbytky bílé páry se začaly objevovat, jak oranžovým světlem nasvícené kulisy v divadle, skalnaté štíty hor. Za další půlhodinu poprvé pohladily paprsky slunce i nás. Právě pro to jsme zvolili variantu výstupu po jihovýchodních svazích. Cestou jsme potkali pár lidí, kteří se vraceli po přespání v jedné z vysokohorských chat zpět k autům. Standardem je, že se výstup na Triglav lidé plánují na dva dny s přespáním na jedné z vysokohorských chat. My si výstup rozplánovali taky na dvě části. První byla dosáhnout horského sedla ve výšce 2515m nad mořem. V sedle, které jsme dosáhli za necelé čtyři hodiny, se nachází malá vysokohorská chata Krederica. Chata nabízí 320 postelí, jídelníček s nabídkou pěti teplých jídel a teplé či studené nápoje. Tričkovému počasí jsme neodolali a posadili se spolu s domácíma ven na zápraží. Jak jsme se od nich dozvěděli, zásobování chaty až do roku 1992 bylo zajišťováno koňmi po zhruba stejné trase jako jsme šli my.Teď už se to samozřejmě řeší vrtulníkem, který pravidelně přistává na místním heliportu. Posilnili jsme se hustou polévkou s chlebem a čajem. Po doplnění energetických zásob jsme opět vyrazili. Pravda čekalo nás už „ jen pouhých“ cca 350 výškových metrů. Dle mého to byl nejkrásnější, ale zároveň nejnáročnější úsek. Chvílemi jsme stoupali po železných trnech nabitých do skály. Vesměs po celé délce tohoto úseku jsou natažené ocelové lana. Trochu na morál je hřebenový přechod mezi malým a velkým Triglavem. Jde o půl metru široký chodníček po obou stranách lemovaný příkrým srázem. Cestou potkáváme pomníky obětem. Většinu z nich má na svědomí blesk.

Po hodině a půl se konečně dostáváme až na samotný vrchol, výhled je naprosto úžasný. Vítr slabý jižní, teplota na sluníčku kolem 20̊ C. Potřásli jsme si rukama a poprosili kolemjdoucí o vrcholovou fotografii.

Vybrali jsme místo startu, vyčistilo ho od přebytečných kamenů a začali se připravovat. Bohužel jsme museli vzhledem k inverzi změnit místo přistání. Jako nejdostupnější se nám zdálo přistání u Aliašova domu v údolí zvaném Vrata. První na to šel Michal. Počkal si na příznivý vítr, na kříž zvedl padák nad hlavu a po pár krocích po kamenném suťovišti bez problémů vzlétl. Ještě chvíli po tom byly slyšet uvolněné kameny padající do údolí, jeden z nich byl určitě i ten co mi spadl ze srdce… Hned po něm se připravil na start Lukáš. V tom se, ale vítr pootočil a začalo mírně foukat ze západu. Přehodnotili jsme situaci a řekli si další možné varianty startu. K dispozici byl kousek roviny na hřebenu a na rozběh tak maximálně čtyři kroky. Říkám „pokud foukne dá se to“. Lukáš se tedy rozhodl zkusit to. Po nezdařilém startu si bohužel utrhl na ostrých skalách jednu hlavní šňůru tak blbě, že se to na místě už nedalo opravit. Ostatní přehodnotili situaci se závěrem, že zkusí odstartovat ze sedla. Roztáhl jsem si Cimu s tím, že zkusím počkat na příznivý poryv. Dvakrát jsem zkusil zvednout padák nad hlavu, ale marně. Zdálo se mi, že kamera přilepená na středním profilu nedovolí vrchlíku vyklouznout nad hlavu. Směr větru se otočil ještě více k severu a mě se zmenšil rozběh na dva kroky a na víc po jazyku zmrzlého sněhu. Zahlásil jsem ostatním „ještě poslední pokus a jdeme do sedla“. Nevím jestli těm nahoře se mě zželelo, ale najednou přišel ten správný závan. Vrchlík mi nad hlavu vyklouzl skoro rychleji než bych si přál. Nad hlavou jsem ho jen přibrzdil, rychlá otočka do směru, předklon, dva kroky a sníh mi zmizel z pod noh… Letím!!! Řekl bych, že se to hodně blížilo base jump skoku. Endorfíny a adrenalin ze mě stříkal ještě minimálně 5min.po startu :-). Obkroužil jsem vrchol Triglavu

a vydal se směr Aliašuv dom. Po cca půlhodinovém letu kolem skal jsem přistál na heliportu v korytě vyschlé řeky kde na mě už čekal vysmátý Michal. Objali jsme se jako bychom přistáli na měsíci. Byl to úžasný pocit. Za nedlouho se nad námi objevila další žlutá Cima. Hádali jsme jestli je to Áda, nebo Zdeno. Později se ukázalo, že to byl Zdeno. Áda se kolegiálně přidal k Lukášovi a spolu se vydali po svých na sestup dolů. Večer u piva jsme se všichni shodli na úspěšnosti společné akce i přes to, že letěli jen tři s pěti. Po dvou pivech jsme odpadli jako bychom vypili celou bečku…

Pondělí

Předpověď nebyla na dnešek moc příznivá. Kromě inverze se měla od západu nasouvat fronta s odpoledními přeháňkami. Ostatním povídám „chtělo by to ještě nějakou tečku na závěr, tak intenzivního víkendu. Proto navrhuji vyjet na Gozd, ten je už z inverze venku a slétnout Krišku Goru s přistáním na Gozdu, pokud se údolí neotevře“. Ostatní souhlasně pokývli a my se vydali opět na výšlap. Po hodinovém výstupu jsme se ocitli na startu. Foukal ideální větřík přesně na komoru a pod vysokou oblačností se i konečně rozplynula inverze v nížinách. Všichni jsme si ten slet neskutečně vychutnali. S úsměvem na tváři, spokojení a psychicky odpočinutí jsme vyrazili směr domov.

Závěrem bych jen dodal. Paragliding má více tváří a záleží jen na tobě samém, jak si ji dokážeš užít.

Děkuji firmě Sky Paragliders, že tuto akci podpořili zapůjčením lehkých paraglidingových kompletů. A taky děkuji zabezpečovacímu teamu ve složení Ivetka a Maro :-).

Reakce k článku:

Nová reakce: