Jemm.cz - paragliding - tandem - adrenalin - paragiding kurz - paragliding eshop

S vypnutými světly jsme auto pomalu přistavili k opuštěnému hřišti (místo našeho plánovaného přistání). V rychlosti jsme si připravili potřebné věci a za ranního rozbřesku jsme přes hřiště vyrazili k plotu. Při jeho přelézání jsem si natrhl elastáky, ale pomyslel jsem si „pokud to dnes bude jen o téhle malé dírce tak to bude v poho :-) Přikrčení jsme proběhli přes pozemek až k úpatí obrovského 200 metrů vysokého komína. Po hromosvodu jsme se vyzvedali k začátku kovového rezavého žebříku. Výstroj jsme měli v batúžku před sebou jinak bychom se nevešli mezi ochranné obruče a žebřík. I tak mezera byla na mé dlouhé nohy tak akorát a páru neopatrným ranám se má kolena nevyhnula. Představte si asi tak třicet minut pořád levá pravá levá pravá popřípadě pravá levá pravá levá. Stereotyp naštěstí narušovaly ochozy, kterých jsem po cestě vzhůru potkal pět. Mezi druhým a třetím ochozem jsme stoupali mlhou. Vypadalo to jako když stoupáme po nebeském žebříku, který se ze začátku ztrácel v mracích a pak s nich dále trčí do nebes, ale to by bylo předčasné… Po dobytí vrcholu jsem popolezl ještě nad poslední ochoz, abych se podíval dovnitř komína. Čekal jsem jak budu mít ruce od sazí a nic. Vnitřní steny daleko čistější než vnější…V černočerné tmě uvnitř komínu se ztrácely světlé zdi komínu s malinkými schůdky na, kterých se namlouval páreček poštolek. Dvě hodiny jsme si užívali pod modrou oblohou vycházejícího sluníčka a pod námi duchna z mlhy. Za normálních okolností bych si užíval sluníčka a nádherný rozhlet, tak jsem si ale kladl otázky: nerozfouká se to? Rozplyne se vůbec ta mlha? Nebude už tady později příliš moc cizích očí? A pak to přišlo, před devátou se zubaté slunce dostalo do správného úhlu a mlha začala pomalu ustupovat. Až teprve teď jsem se začal rozkoukávat co všechno je kolem. A taky mi došlo proč je komín čistý, prostě k němu chyběla továrna… Do vysílačky hlásím „Jardo, Jardo půjdeme pomalu na to!“ Zpetně slyším „tak jó my jsme ready“. Připevnili jsme si na nohy dýmovnice a já ještě na víc na ruku kameru. Na zádech jsme si vzájemně zkontrolovali uzavírací trny padáku a výtažné padáčky. Sedl jsem si rozkročmo na zábradlí, abych mohl snadněji na točit Romanův odskok. Z dýmovnice se vychrlil oranžový dým a Roman za bojového pokřiku opustil ochoz. „A sakra“, pomyslel jsem si, „teď je řada na mě“. V rychlosti jsem si ještě naposledy zopakoval: „odskok, zaujetí ideální prsní polohy, tři sekundy volného pádu, přesné nahmátnutí padáčku s navazujícím rychlým odhozením padáčku bez jakékoli změny polohy těla a po otevření rychlá korekce směru s bezpečným podrovnáním při přistání!!!“ Se zvýšeným tepem, ale velkou sebejistotou jsem zatáhl za pojistku dýmovnice, přehodil druhou nohu, postavil se na okraj ochozu a skočil. Přesně jak jsem to měl namyšlené tak se taky stalo a s metrovou přesností jsem měkce přistál přímo u auta a našeho zbytku teamu. Plní euforie,adrenalinu, endirfínu a hlavně úsměvů jsme se vzájemně poplácávali a potřásali si rukama.

Přesné pocity se dají jen těžko vyjádřit psaným textem, ale aspoň částečně jsem se s vámi chtěl podělit o své pocity z mého prvního komínového base jumpu… Rád si užívám života :-)

Tomáš Ledník

Reakce k článku:

Nová reakce: