Jemm.cz - paragliding - tandem - adrenalin - paragiding kurz - paragliding eshop

Příjezd

Za Československo závodí Petra Slívová, která je zvaná organizátory za „brontosaury“ a jako host za bývalé úspěchy, Renča Kuhnová a Peter Čimo Vrabec. Setkáváme se na Ruzyni a po zkušenostech se střevními potížemi nechybí nákup dezinfekčních prostředku, Moravské Slivovice. Lékárničku doplňujeme v Istanbulu „Teleportovacím vínem“ které pro jistotu okoštujeme společně s Venezuelci a Italy.

Tréninkový den

Tak a jsme na místě zvaném Pamukkale, známé starou historií a kaskádovitými vápencovými termálními prameny. Bundy a ryfle hážeme na dno do skříně, vítají nás příjemné 30 st.teploty a azuro. Hned v pondělí se jedeme podívat na místní stahovačku, asi hodinu jízdy busem prašnými cestami a chudobnými vesničkami. Jak se říká: „sever neber“, tak i bylo. Když už se na jižním startu prohnalo potřetí stádo čertíků vidíme, jak si piloti ve vzduchu užívají rodeo, dáváme přednost inhalaci prachu v předpotopním buse na cestě dolů. Na Open Cremony nám duje vítr z hor a unáší pamlsky ze stolů, ohňostroj vypadá, že se porouchal, tak jdeme raději dospat tu Teleportovací ces­tu.

Středa 22.9. 1 Task 71,1 km

První, co vidíme po ránu pod balkónem jsou Valiči, jak paličkujou šňůrky na padáku. Byli tam i včera večer a už jsou tu zase. Vypadá to na nabroušené Onanuky. Tož co si dáme po ránu? Idýlka, představte si typickou tureckou snídani v podobě rautu na střeše hotelu s vyhlídkou na Pamukkale ….. spíš to nahrává na pěknou dovolenou než na závodění. Vrabčák si nevědomky dává Turecký Redbull „Turbull“ (2 dcl čajového koncentrátu a 4 kostky cukru). Prý to přeci nebude ředit horkou vodou!

Tak ale jdeme už závodit. No my bychom rádi, ale podmínky na startu jsou podobné tomu včerejšímu dni. Po 4 hodinovém zewlingu se konečně rozhoupali otevřít okno ve 13:30 a vzdušný start ve 14:30. Jeden Dust Devil mi udělal na křídle uzlíček s mašličkou, tak jdu rozmotávat. Na startu je pramálo okamžiků, do kterých se dá vpohodě odstartovat. Navíc většina závodníků čeká alespoň na seriózní závan, jelikož náběžky vycpané karbony a jinými výztuhami se hůře startují. Zato bylo vidět mnoho drsných držkopádů do kamení a pichlavých křaků. Britský pilot Adrian Thomas to odnesl rozseknutým horním rtem, Kaša Loszik zase vyskočeným kolenem a triumf tomu dal Craig Morgen, kterému odletěla velkým obloukem umělá noha.

V době kdy se většina vydává již na trasu, já se pokouším spolu s dalšími 30 ti piloty odstartovat. Konečně to vyšlo na počtvrté, zato jsem musela prokličkovat mezi kameny a stromečky a ještě do toho vyklepávat uši. Zatímco jsem se konečně dostala do vzduchu, jak jsem se později dozvěděla, tou dobou už seděl Vrabčák na zemi. Chytil 200 m nad zemí brutálního čertíka tak, že když vymotával jednu kravatu, udělala se mu i druhá. Let naštěstí zkorigoval, zato na přistání vyryl 200 metrovou brázdu a protáhl se nějakýma pichlákama, které měl zabodané v rukou. Tunu prachu ze sedačky vyklepával botama, a další prachový pancíř nechává pak na hotelu ve sprše.

Ale vraťme se k letu. Takže ti, co stihli odstartovat včas, se těší z cíle, zbytek se třepe někde na trase. Podmínky byly velmi výživné, lítalo to hore, dole, ale křidýlko drželo jak stůl a ve stoupání fakt potěšilo. Zato termika už končí a s poslední skupinkou, která se zvedla ze startu, sedáme v polovině trasy. Spolu s Davidem Cardonou chytáme báječného stopa, kde nás pohostí i místním ovocem a odvezou až do HQ. Ostatní jsou na svozu snad ještě teď. Podáváme „Complaint“ vůči neregulérním podmínkám na startu pro všechny, ale kdo ví, jestli nám to pomůže, každopádně by to chtělo startovat o hodinku dříve.

23.9. Čtvrtek – 2.Task 63,3 km

Dnes duje tak silně, že i vrány chodí pěšky. Přesto nás hlavní „Meet dictator“ Semi přesvědčuje o tom, že vítr fakt zeslábne a my poletíme. Pár hodin na startu si krátíme opalovačkou, kafíčkama, turbulem, hraním v kostky a klábosením. „Ty lunch packety se fakt nedají žrať!“ komentuje Slovenská spojka. Spečená klobása, studené mastné hranolky, vše zabalené v žemli … děkuji, nechci.

Kolem druhé hodiny to fakt lehá a jeden windamín, kterého to vystřelilo do kosmu, přesvědčuje organizátory o vypsání tasku. Ach jo, budeme muset letět! Nikomu se nechtělo startovat do velmi silných a turbulentních podmínek. Přesto se všichni rozhoupali a jak poslušné stádečko ovcí jdeme na to. Nejhorší boj byl na startu, kde křídla všech pilotů dělala různé věci nad hlavou, jen ne držela správný tvar. Katapult byl ten nejtěžší problém a také odstartovat za silného větru. Ve vzduchu to už bylo docela vpoho. První skupina vlétá do startovní kružnice se skvělou pozicí ve 3000m, my o jedno podlaží níže je už jen těžko doháníme. Je tady opravdu přehlídka těch nejlepších létajících strojů a pilotů. To, jaké nasazují tempo, je až neuvěřitelné. Ujeli nám o jeden silný šprajc v dolině, kde chytáme s Vrabčákem jen spodek kabinky. Petra, ač byla původně přesvědčena o tom, že dnes nestartuje, ji okolo 15 hodiny přesvědčily zlepšující se podmínky, a tak s 20 min. zpožděním dohání zezadu. První nejpočetnější partia prchla a v cíli si udělala na nás půl hodinový náskok.

Po trase to bylo velmi zajímavé, někdy jsme chytli klínek až na zem, jindy katapult do stratosféry. Dostali jsme se až do 3800 m, odkud jsme dali poslední 3 OB a pásku už na dokluz na plný kotel. Parádní den, který opravdu nikdo nečekal! V cíli se těší necelých 80 pilotů. Ti, co moc spěchali a nedotočili, končí těsně před páskou. My zase naopak nemůžeme přistát. Vítězí Luc Armat, druhý je legenda Alex Hoffer a třetí Yasushi Kobayashi. Z žen s 10 min. náskokem Seiko před Renčou a Marinou.

Pátek 24.9. – Task 62,5 km

Když se v Čechách objeví na obloze altokumulus castenanus okolo 10 hodiny ranní, obvykle to znamená, že budou buřiny. Tady však něco jiného, a sice to, že si máme vzít ještě jednu bundu navíc, protože zádržka je hodně vysoko. Už druhý den trháme výškové rekordy a opět jsme byli vystřeleni do megakosmu, kde byla fakt kosa.

Dnešnímu tasku však předcházelo 4 hodinové zevlování na startu, protože dulo tak, že to svlékalo i reklamní fábory z prutů. Tak se alespoň připečeme a spolykáme další kilo prachu. Chudáčci naši mazlíci padáci, většina z pilotů má funglovku, ale tyhle podmínky jim dají zabrat. Naštěstí dnes vyměnili svačinkáře a dostáváme místní placku se špenátem nebo sýrem a ajran na „klouzačku“.

Po třetí změně tasku nakonec termika vítr trochu zeslabuje a celé závodní pole startuje okolo 15 hodiny. Craigovi opět uletěla umělá noha, ale po restartu jsou už všichni ve vzduchu. Vzdušný cylindr je otevřen v 16 hodin, kdy zaujímáme startovní pozice na výbornou ve 3000 m. Teda řeknu vám, je to tady docela honička a chce to ostré lokty ve stoupáku. Chlapi se s tím fakt nemazlí a několikrát mě dneska vykopli! Do toho silná termika, no je to o morálu.

Trasa vedla téměř po větru přes hory a doly, s Rafalem chytáme jak na potforu horší stopu a klínek dolů, tak se zase musíme sbírat. Téměř v podvečer se zvedáme uprostřed údolí do 3600 m, odkud mi ukazuje GPS dokluz 0 m …. no snad ještě něco potkáme cestou. Letíme společně v babském kroužku, chvilku se zadrhneme v jedné bublince, krom Seiko, která to riskla a dala nám nám tři minuty. V pásce je opět 90 pilotů s časem 1:26. S Petrou dolétáme 11 minut po vítězi. Prvních 70 pilotů se vlezlo do čtyř minut. Dneska to fakt nepotřebovalo mít mozek, stačilo jen šlapat plný knedlík. Tak snad tady vymyslí i něco taktického.

Na oficiálních stránkách www.pwca.org najdete i life tcracking, každý den aktuálně můžete sledovat online všechny závodníky.

Sobota 25.9. – Task 107 km

Na startu se dělá barbecue, vítr je takřka ideální, dostupy hlásí do 3000m, prostě to kilo asi půjde. Než jsme se však dostali všichni do vzduchu, vítr natolik zesílil, že jsme návratové stovce moc nevěřili. Přesto byly stoupáky hodně silné a ovlivněné snosem větru. Pár lidí mělo sestavičky, ale jinak to byl hezký let. Trasa vedla podél hřebene s pár přeskoky a těžkým návratem. Dalo se kombinovat a volit různé stopy, přesto se první 80 ti člená partička pilotů vždycky někde setkala. Asi čtyřicetikilo­metrové rameno tlačíme proti větru. Poté co zmizely poslední mraky a obloha se zacirovala, zdechly i stoupáky. Závěrečný dokluz závisel jen na několika málo set metrech rozdílech výšky pilotů a klouzácích. Tady se poznalo, kdo má jak nabroušené éro. Pouzlíkovaný Valičův „Napoleon“- Niviuk, se osvědčil toho dne jako suverénní vítěz. Končíme mezi 57 – 60 km, rozeseti v pustině s jednou vesničkou. Sváží nás postupně na náměstí traktory a jiné povozy, no ještě že tu mají místňáci alespoň malou sámošku, ať si můžeme zkrátit chvíli čekáním na svoz. Body byly dnes opět rozdány s minimálním rozdílem, na 87.místě mám stále přes 800 b. S Krausovkou jsme na těsno, jen Seiko nás zase očadila na dokluzu. Zítra vyhlašují odpočinkový den, tak to vypadá na termální koupání v Pamukkale a sbírání sil na dalších 6 dní.

Pondělí 27.9. 73 km Task

Dneska hlásili opět megauragán, a tak jedeme pro změnu na nižší startoviště v 700 m hned nad Pamukkale. Zpočátku to tak nevypadalo, obloha zatažená a lísteček se nehnul. Ale po druhém vypsání tasku 74 km a otevření startu se rozdunělo natolik, že se i někteří slavní piloti rozhodli nestartovat. Přísahám, dunělo tak 12 m/s, chvílemi to polevilo na desítku a do toho jsme startovali. Několik pomocníků drželo padáky, aby neodletěly dřív, než se pilot nachystal. Ještě jsem neviděla Mantru couvat, ale dnes bylo vidět ledasco. Pár lidí to posmýkalo po kamenech, nebo katapultovalo nahoru. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Přestože dva lidi hlásili level 3, organizátoři se rozhodli v tasku pokračovat. Je to otázka, kam až sahají hranice bezpečnosti tohoto závodu, jestli čekají, až se někdo zmastí? Díky tomu, že jenom na tomto závodu se rozhodne o vítězi, jsou zde piloti ve vzduchu hodně agresivní a celkové hranice možností jsou posunuty strašně daleko. Prostě je to zbytečně vyhrocené.

Ale my jsme teď ve vzduchu a snažíme se protlačit na malý nafukovaný hřebínek před start. Občas máme i 100 m nad podlahou a modlíme se za stoupák. Bubliny byly sfouknuty po kose mezi plytké žebra a my měli co dělat abychom se vyzvedali alespoň nad start. Občas přišel krásný interval a zvedli jsme se do 1800 m a vydali se na 1 ob v rovině proti větru. Bylo to dnes o tom, kdo vyfasoval jaký stoupák, se kterým se vydal dále po trase. Ta samá písnička podruhé, přeskakujeme náhorní plato a míříme k 2 ob, stahovačce ve 1600 m. Čili, letíme stále do kopce. To se stalo osudné mnoha pilotům, protože vítr tam byl tak silný a stoupáky natolik sfouknuté, že se nedali dobře utočit. Chvilku balonujeme nad kopcem, kde chvilkami i couváme a čekáme na vhodný šprajc. Mezitím se první i druhá skupina urvala a zpod základny mastí po větru podél hřebene. My se zdrželi vyčkáváním, ale jiné cesty nebylo. Konečně kabinka, ale na hřebeni to taky nebyla žádná sláva. Na couvačku a s výškou kopce skáčeme přímo do závětří. Naštěstí se nic nedělo, ale díky pozdní hodině a mnoha mraků dolina nefungovala. Ještě se pokoušíme 10 km driftovat asi 200 m nad zemí, než definitivně skončíme u malé vesničky. Pro zajímavost zde foukalo tak, že na jednu zatáčku jsme se zvedli o 1 m a sfouklo nás to po trase o 400 m dále. Na displeji vidím i numero 74 km/h.

Další zážitek byl svoz, kdy se do malého busíku narvalo namísto 30 osob asi 40 pilotů i s báglama na dvě patra. Zachraňujeme se zastávkou v mikro obchůdku, kde krom piva, klobás a čokolády prodávali i převodovky, volant, klínové řemeny a stěrače na auto. Prodavač byl schopný nakrájet salám i opravit i traktor. Na hotelu jsme v 22 hodin, dokonce nám nechali i večeri po studenu, ale tu s díky odmítám a volím suchou rýži. Dnes mě totiž postihly střevní potíže, stejně jako polovinu závodního pole a tak sháníme toaleťák a protisrací tabletky.

Úterý 28.9. – Kolo zrušeno

Jelikož dnes foukal severní vítr, tak se podíváme na zcela novou startovačku, kterou vybudovali místní obyvatelé. Pro ně není nic problém, v těchto horách najdete také lyžařské středisko okolo 2000 m. Na startu ve výšce 1800m byla docela zima i přes azuro a spíše se to tady podobalo picnc plácku. Krom pilotů dorazila i celá vesnice včetně bábušek se samovary na čaj a místními dobrotami. Po vypsání disciplíny 73 km je otevřené okno ve 14 hodin. Jdu hned na to, abych se trošku seznámila s novým terénem. Před startovní bránou je většinou nával a podle rankingu mají přednost lepší piloti. Naštěstí my baby to máme trošku jednodušší. Ke konci okna rozduní natolik, že někteří piloti nemohou odstartovat. Mám hodinku a čtvrt do otevření nedaleké kružnice a tak se kochám z 2500m pohledem na krásnou krajinku, horský masiv i barevné políčka v údolí. Bylo cítit, že vítr zesiluje a na speedu jedu max 10 km/h. Sotva po 15 minutách otevření kružnice kolo zrušili. Na obloze se totiž objevily nízké lentilky ve výšce kumulů. To vypadá jako bychom lítali na vlně! Před stoupákem šílený bordel, pak to ztichlo a pár km stoupalo 2m/s nahoru, pak zase borčus. No nic, jdem raději na zem. Jen jeden Brazilský pilot na Solu si nezapl vysílačku a jak s klapkami na očích to mastí na první otočák, kde samozřejmě proti silnému větru vyhnil.

Přistáváme hned vedle vesničky mezi milión rozjásaných dětí a poté míříme na náměstí, kde nám připravili místní hostinu. Než ale začne, jak se říká hlad je převlečená žízeň, zaháníme jej pivkem. Po jídle rozjela tanečky ruská břišní tanečnice v dobovém tureckém oblečku, včetně tance s ohněm, a jak se ukázalo, je hodně všestranná. Turecké pop music nás však nebere a DJ to nerozjel, tak párty pokračuje v autobuse. Od všech národních písniček včetně Makareny po Mexickou vlnu. Konečně se něco dělo, protože jinak jsme každý den přicházeli polomrtví na hotel a akorát šli spát. Horší jak v montérkách na šichtu.

Pátek 6. Task 80 km

Po dvou dnech odpočinku je tady asi závěrečný závodní den. Po frontě a dešti čekáme krásné počásko a silné stoupáky. Opak však pravdou. Čekal nás opět silný vítr a turbulence. Na startu je jak vymalováno, poněkud chladněji, ale nízké dostupy se silnou inverzí. Dokud jsme se nedostali do vzduchu, tak jsme netušili, že nám opět vypsali další task uplně nahouby. Dvě ramena z trasy vedla do míst, kde byl tak silný vítr a slabé stoupáky, že šlo doslova o přežití. Hned po startu se tlačíme na 8 km vzdálený bod na náhorním platu, kde se plazíme po zemi a přišudláváme výšku ve sfouknutých stoupácích mimo trasu. Kdo se vrátil poté zpět ke startu, měl vyhráno alespoň na dalších 30 km. Alespoň na hřebeni fungovala konvergence, ale v dalším údolí bojujeme opět se silným protivětrem a většina pilotů končí okolo 40 km. Nejdále to dotáhla dnes žen Petra a číňanka na 42 km. Co kilometr, to 50 b dolů. Já končím na 36 km a na holky ztrácím 300 b., celkově zase brambora. Masakr. Loterie, hra v kostky, no ještě jinak by se dalo nazvat tento typ závodů. V cíli je jen jeden pilot Jack Fournier „flinstoun“ a opět se míchá celkové pořadí závodů. Celkově vede francouz Stephane Drouin, druhý Aliaž Valič, třetí Yann Martail. Abyste se nedivili, tak známé zvučné jména naleznete teprve až za hlubokou půlkou.

Během dvoudenní pauzy proběhl mandatory meeting všech pilotů, kde se hlasovalo o dalším průběhu PWC. Ze starší gardy nás bylo podstatně měně a tak přesilovka volila opět formát Superfinále oproti staré sérii světových závodů pro příští rok. No škoda. Jen díky tomu, že je tento závod až na konci sezóny, sice v atraktivním místě, ale ne v nejlepší letový termín, nemá tu pravou hodnotu a vítězem se může stát kdokoliv z top 50 ti pilotů. Nedokazuje to kvalitní výsledky v průběhu sezóny, ani zda ten nejlepší umí zaletět v různých podmínkách i odlišných místech, tak jako tomu bylo minulé roky. Nyní je potřeba se jen kvalifikovat alespoň v jednom závodě a poté jet na Superfinál, kde se rozhodne o všem. Kdyby vyšlo počásko a létaly se kvalitní kola 14 dní, tak by to byl krásný sen. Pokud počasí nevyjde a my naopak závodíme v podmínkách, kdy by normálního člověka nenapadlo létat, kdy jsou situace mnohem více vyhrocené, obzvláště na startu. Tak jsme se nakonec s Vrabčákem nevlezli ani do první stovky . Výsledky naleznete na www.pwca.org Zítra se pravděpodobně nepoletí, takže máme vymalováno, čekáme na párty a aeroplán a hurá domů!!!