Jemm.cz

Celý příběh začal tím, že si Karlík s Kubíkem lámali hlavu jak se jen dostat do té Španělské Andalusie, kde se konal tábor talentované mládeže s Hankou a Renčou. Hlavy měli zamotané cenami letenek a místy odletů tolik, až se Kubík v zoufalosti obrátil na mě, abych jim s tím trochu pomohla. Slovo dalo slovo a už se hledaly letenky pro 3 mladé nadějné piloty v poměrně beznadějné situaci. Já, jakožto „zkušená“ cestovatelka, jsem samozřejmě nezklamala a našla letenky za výhodnou cenu, z výhodného místa. Vše se zdálo být zachráněno, pouze ale jen do té doby, než naše trojice zjistila, že od letenek jsou dostupné pouze poslední 4 kusy.

Přibližně o měsíc později, navzdory všem potížím, se ale naše trojice šťastně setkala v Plzni a společně jsme vyrazili vstříc zážitkům všeho druhu. Jako první zážitek by se jistě dala počítat i samotná cesta na Mnichovské letiště (a to nejen díky tomu, že jsem řídila já s řidičákem starým teprve necelý měsíc). Po překročení hraničního přechodu Rozvadov, jakoby neexistovalo Německo, ale jen mlha, kterou jsme se snažili (místy i úspěšně) krájet reflektory naší zlaté RAV4ky.

Když jsme to všechno zvládli a každý jsme se svým úspěšně nalezeným zavazadlem trajdali k východu Malagského letiště, už jsme viděli mávající Hanku. Po přivítání jsme naskákali do JEMM Sprintera, jehož šoférem byl Jiřík, a jelikož jsme ještě museli čekat na přílet pozdějšího letadla, ve kterém měl přiletět zbytek výpravy, vydali jsme se na pláž a do nákupního centra. Potom jsme na letišti vyzvedli Míšu, Davida a Petera a vyrazili do ne moc vzdáleného městečka Algodonáles, kde holky měly pronajatej krasnej typickej španělskej domeček. Sotva jsme si rozdělili pokoje, tak jsem padla do postele a během pár minut jsem o sobě vůbec nevěděla. Probudila jsem se až kolem deváté hodiny večer a zjistila, že Kuba dopad podobně jako já. Šla jsem se podívat do přízemí, ale nikde nikdo. Bylo mi jasný, že jsou nejspíš v jistém J. J. baru, o kterém se Hanka s Jirkou zmiňovali. Vzbudila jsem tedy Kubu, protože jsem se za nimi chtěla vydat, ale zjistila jsem, že je zamčeno a že nevím, jak se z baráku dostat. No nenapadlo nás nic lepšího než slézt na ulici balkonem (ještě že kolem nejel nějaký policajt =). Po pár minutách bezmocného visení z balkonu jsem se na zem přece jen dostala a s Kubou se vypravila do J. J. baru (netušili jsme kde je, ale našli jsme ho).

Druhý den jsme jeli na startovačku Lijar přímo nad Algodonáles. První pohled z tohoto kopce na Španělskou krajinu si budu pamatovat do konce života. Svahovali jsme a točili termiku od rána až do večera a jelikož k večeru byly letecké podmínky úplně nejideálnější, přistávali jsme až chvíli před západem slunce s tlapkama vytahanýma až ke kolenům. Po krásném a vyčerpávajícím dni jsme jeli doplnit síly do místní restaurace, kde jsme dostali první lekci španělštiny, když nám Hanka s Jiříkem a s Otíkem překládali jídelní lístek. Další den panovaly opět ideální podmínky pro létání na jižním startu Lijaru. Opět pohodička od rána až do večera, kdy nám na závěr dne acro-talent Kuba předvedl pár svých kousků od wingoverů až po vrtulník a nakonec i groundspirálu. Večer nás čekala opět místní restauračka s množstvím španělských dobrot. Ani vegetarián Karlík nepřišel zkrátka.

O den později nás čekala Teba – malý hřebínek s nádherným městečkem a smetištěm navrchu. Po příjezdu na nás však padl pesimismus, protože počasí vypadalo spíš sletově. Dali jsme ale na Otíkovi rady a šli se na hoďku toulat po kraji. Po návratu nás čekala „pětka přímo na komoru“ a vyhlídka luxusní svahovačky. K večeru Hanka vyhlásila soutěž „kdo doletí nejdál“. Po posbírání mladých a nadějných roztroušených po kraji jsme se vydali na večerní grilovačku. Na roštu byly k vidění dobroty jako rajčata plněná sýrem, špízy, flákoty masa a dokonce i krevetky. Bylo to opravdu pošušňáníčko.

Ráno jsme se po pořádné snídani vydali na Montellano, kopec, který Štěpánku fascinoval nejen prostorností startovačky a přistáním, ale hlavně stádem koní, které se volně páslo na startu. Nebylo snadné nadějnou pilotku přesvědčit, že její favorit se do nákladového prostoru Boeingu 737 opravdu nevejde. Po prvním sletu v téměř bezvětří, jakoby někdo opět otočil knoflíkem a na startu se rozfoukalo jako z mamutího zadku. Sjeli jsme proto o pár set metrů níž, kde všichni v pohodě odstartovali a opět jsme až do tmy svahovali. Hanka v průběhu dne vyhlásila soutěž „kdo doletí nejvíckrát na hrad na konci hřebenu a zpátky“. Bojovalo se celý den, a jelikož docela foukalo, nebylo to vůbec snadné.

Šestý den nám vítr moc nepřál, ale jinak bylo krásně, sluníčko svítilo, čuňáci létali. Hanka s Jiříkem přišli s náhradním programem prozkoumat místní zatopenou jeskyni. Cestou jsme se zastavili v místní olivárně, kde někteří z nás okusili hořkost čerstvých oliv (viď Kubo =)). Výlet do jeskyně stál opravdu za to, protože celá naše skupina disponovala dvěma čelovkami a v jeskyni byla černočerná tma. Naštěstí vše ale dobře dopadlo a nikoho nesežraly jeskyní příšery, ani obří pavouci. Poslední lítací den vítr zase foukal tak jak měl a my vyrazili opět na Montellano, kde také pokračovala Hanky soutěž „nejvíckrát nad hrad a zpět“. Štěpánka byla tak namotivovaná věcnou cenou v podobě láhve španělského vína, že všechny soupeře bezkonkurenčně porazila. Přistáli jsme opět se západem sluníčka, naposledy se pomazlili s místními zablešenými psíky, utřeli slzu v oku a odjeli na náš baráček pobalit všechny věci a připravit se na zítřejší odlet. Večer nás čekalo ještě jedno překvapení. Dorazila Renča, která s námi nemohla být od začátku díky rekonvalescenci po akci „Světluška“.

V den odjezdu jsme vstávali brzy k ránu a JEMM busem vyrazili k letišti do Malagy. Do poslední chvíle jsme vymýšleli jak to jen udělat, abychom nemuseli letět domů, ale všechny varianty jako například zavolat na letiště, že je tam bomba jsme zavrhli. Tak zbývalo jen doufat, že náš let třeba zrušili. To se bohužel nestalo a my se museli rozloučit s Hankou, Jiříkem, JEMM busem, Malagou a vůbec s celou Andalusií a letět do té středoevropské zimy, kterou nikdo z nás nečekal.

Tímto skončil náš krásný španělský příběh, který zdaleka neobsahuje všechny ty zážitky a pocity, které jsme tam prožili.

A na závěr bych to shrnula jako nevydařenější padáčkářský výlet, který jsem zažila.

Autor: Štěpánka Kadlecová, Jakub Jeslínek

Reakce k článku:

Nová reakce: